Někdo najde svoji lásku sám, někdo potřebuje mapu, a někdo lopatou po hlavě od slečny Náhody.
A minimálně desetkrát…
Anotace
Existuje osud? Existuje láska? Existuje osudová láska? Nebo je to vše jen výmysl?
Jsme s někým spojeni? A pokud ano, musí takové spojení vždy skončit setkáním vyvolených?
Co když se minou, a přes veškerou snahu osudu se jejich cesty nikdy trvale neprotnou – co nastane potom? Vznikne nový vesmír, nebo dokonce skončí ten starý?
Představte si roztouženého mladého muže v těle stydlivého ňoumy, pro nějž je neřešitelným problémem i to, aby se zeptal krásného exempláře opačného pohlaví kolik je hodin…
Zábavná představa? Chvíli možná, ale pokud v tomto těle trávíte 24 hodin denně po celé roky, je to dost otravné. Vaše balící obratnost se podobá ladnosti keporkaka na bruslích.
Vrcholu sex-appealu dosáhl v osmi letech, kdy bez potíží balil stejně starou vrstevnici. Jenže pak přišel zlom, a od té doby s žádnou nedomluví ani kopeček zmrzliny.
Počínaje rokem devátým si totiž jeho sex-appeal začal vybírat neplacenou dovolenou (balící sebevědomí šlo rovnou do důchodu), a zatímco se oba váleli někde u moře, kde okukovali ve stínu palem roztomilé samičky v bikinách, zmíněný trouba se lopotil bahnem osudu a snažil se ulovit alespoň nějakou žabičku, z níž se po políbení stane krásná princezna.
A to vše s plným vědomím toho, že u něj to fungovalo přesně opačně – tedy po prvním polibku (či přesněji řečeno pusince s příchutí ovocného lízátka) se jako osmiletý princ zřejmě nenávratně a navždy proměnil v ošklivou ropuchu. Ale bylo to skutečně prokletí, nebo si jen osud zahrál podivnou hru s touto legrační živoucí figurkou?
***
Kapitola 1 – Dětské a pubertální lásky
Počínaje devátým rokem jsem tedy již byl za zenitem, a všechny moje naivní snahy o navázání sebemenšího kontaktu s druhým pohlavím dopadly tak, že jsem pojmu debakl dal úplně nový rozměr. A přitom mi kolikrát byla dávána najevo náklonnost, ale moje introvertství mi bylo velkou překážkou.
Zpětně jsem si vědom, že jsem kolikrát měl příležitost přímo před nosem, ale nikdy to dotyčná neřekla napřímo, a já byl v těchto věcech natvrdlý jako vajíčko po desetiminutové koupeli ve vroucí lázni. (Tady bych měl asi na chvíli vyprávění přerušit, nechat čtenáře vydýchat a nabídnout mu sklenici vody či spíše jednoho desetilitrového panáka, aby byl mentálně kompetentní to pochopit. Ale zpět ke katastrofám.)
K narozeninám jsem jednou dostal od své spolužačky autíčko, které, což jsem tehdy nevěděl, zcizila s dobrým úmyslem k mým narozkám svému mladšímu bratrovi. Po pár minutách rodinného výslechu se přiznala, a tak kolem osmé hodiny večerní u nás doma její rodiče zazvonili a pro můj dárek si přijeli a odvezli si ho zpět. V podstatě šlo o nelegální emocionální konfiskaci, nicméně policie dodnes mlčí.
No, řekněte sami, můžete snad dostat vyloženější důkaz přízně? Na vrcholu svého rozpuku bych to jistě využil, nicméně již jsem byl ve zmíněném přechodu ve věku kolem 10 let, a měl jsem již tedy svoje telecí období v plném proudu. Proto jsem nejspíš čekal až na dobu, kdy mi svoji náklonnost doručí písemně, a ještě s ověřeným podpisem minimálně 2 dalších svědků. A to se bohužel nestalo, takže čekám dodnes.
Jiná spolužačka (to už jsem se ze základky přesunul na osmiletý gympl) se zase jiným holkám na tělocviku svěřila, že se jí líbím, což se mi samozřejmě doneslo, avšak platila stále ta ohraná písnička, a totiž ta, že jsem ,,nevěděl jistě“, jestli to tak skutečně je. Prostě jedna bába (v dětském věku) povídala, ale kdo ví, co je na tom pravdy.
A neuměl jsem si představit se s ní jakkoliv v tomhle duchu bavit. Když jsme řešili matematickou olympiádu, prosím, to jsme kooperovali. Ale protože mi ani slůvkem nic nenaznačila, páč se styděla – no jo, párek stydlivých uculujících se jelimánků… (a nebo možná naznačila, jen jsem byl chápavý jako orangutan Newtonových zákonů), a tak k ničemu nedošlo.
A ještě dlužím omluvu všem orangutanům, kteří by na rozdíl ode mě navázali alespoň oční kontakt, zatímco já se snažil o oční kontakt s jejími střevíčky a neúspěšně též o kontakt mimosmyslový.
Takhle nějak to probíhalo jako přes kopírák ještě párkrát – asi desetkrát, řekl bych. To vše však byly pouze případy, kdy holky a později slečny usilovaly o mě, což by průměrně sociálně inteligentní jedinec zřejmě poznal během 2 minut, zatímco mně to trvalo 20 let, a i to považuji za slušný úspěch.
Ještě větší kámen úrazu přišel, když jsem se měl vyslovit já… protože se mi občas taky nějaká ta holka zalíbila (což pohříchu platilo i v některých výše zmíněných případech, ale jak už jsem řekl, byl jsem prostě tele).
A nyní tedy případy, kdy se nějaká holka bohužel zalíbila mně, zatímco dotyčná nejspíš neměla ani tušení o mojí existenci… plus si k tomu připočtěte nastíněnou povahu plnou stydlivosti, nemluvnosti, introvertství… neznám matematika či fyzika, který by tuto rovnici vyřešil.
Albert Einstein sice přišel i na teorii relativity, nicméně na tohle by byl krátký též. A já ji samozřejmě nevyřešil také – když si na ní vylámali zuby i takový zmínění velikáni, byl jsem nahranej jak žížala v mraveništi…
Takže moje snahy o navázání kontaktu probíhaly asi tak, že když se mi nějaká holka zalíbila, měl jsem to těžký. Zahrál jsem si na politika a jednal pokoutně a za zády – snažil jsem se získávat telefonní čísla či jsem si tajným sledováním vyvolených slečen (ano, zní to děsivě, ale nebojte, vše bylo v rámci slušnosti – co byste čekali od trouby, který od hezké holky potřeboval dovolit i to, že ji může pozdravit?).
Prostě jsem je takhle férově a hrdinsky pokoutně sledoval, vyhlédnul jejich skříňku a poté přikročil k neohrožené akci. Tajné služby by mě s tímhle výkonem sice ještě nepřijaly, ale zkušenosti jsem nasbíral solidní.