Pero je prý mocnější než meč – a co teprve klávesnice…
Anotace
Pokud slyšíte hlasy, jste buď ve společnosti, na mol, blázni… nebo umělci.
Karlovi trvalo čtyřicet let, než opustil první tři možnosti a uvědomil si tu čtvrtou. Zlom přišel až ve chvíli, kdy k narozeninám dostal kozu Klementinu.
A pak se začaly dít věci. Psala mu záhadná dívka. Pronásledoval jej podivný stín. A do toho to neodbytné nutkání psát příběhy, které se mu líhly v hlavě od dětství, jen je celý život ignoroval.
Ale kde končí autor a začíná postava? Kdo koho vlastně tvoří? A může se text vzepřít svému stvořiteli?
SASA není jen román o psaní.
Je to experiment.
Duel ega a fantazie.
Boj člověka s vlastním stínem.
Přestože zůstává otázkou, zdali je ten stín skutečně pouze jeho…
***
19. kapitola – Zítřek nikdy nespí
,,No nic, jednou bych také mohl jít brzy spát.“, napadlo mě, takže jsem se u PC dlouho nezdržoval – stejně tam třeba zase přistanu ve snu, tak proč u něj sedět i v reálu.
Zapadnul jsem tedy brzy do postele s tím, že si pustím nějakou svěží hudbu do sluchátek na dobrou noc. A ani těch písniček nebylo moc potřeba, protože jsem to zalomil dost brzy.
Tentokrát jsem však na PC nic nepsal – sakra, to jsem před usnutím u PC mohl být o chvilku dýl, když se mému snovému já nechce.
Zdálo se mi, že spím, když v tom mě něco probudilo. Byl to takový zvláštní hlas. Ale mám pocit, že už jsem jej někdy slyšel… i když ten hlas nezněl zrovna dvakrát lidsky. Ale skoro jako by na mě mluvil.
Rozhlédnul jsem se a strnul, protože jsem já i moje postel byly přímo uprostřed prodejny plné lidí…
,,Co to sakra je?“, mumlal jsem si a vylezl z postele ven.
Viděl jsem Petra před skladem, jak pomáhá jedné paní vybrat ten nejvhodnější míč pro její ratolest, zatímco Klára se kolem něj prosmýkla do skladu.
Mezitím jsem viděl Jožina u kol, jak jinému zákazníkovi vysvětluje rozdíl mezi jednotlivými druhy brzd.
Když za ní zaklaply dveře, měl jsem nutkání jít za ní. A jako ve správném snu jsem nepotřeboval otevřít dveře, protože jsem prostě prošel skrz. Když jsem se ocitl ve skladu s ní, viděl jsem, jak šplhá po regálu.
Nevzala si žebřík, šplhala přímo po regálu. Byla asi 2 metry nad zemí a natahovala se pro jeden cestovní kufr, který byl až nahoře. Nemohla dosáhnout, a tak si stoupla na špičky. A v ten moment jedna z polic nevydržela, křupla a Klára visela jen za ruce.
V ten moment jsem zahlédnul tu bytost znovu – strčila do regálu z druhé strany a ten se začal nebezpečně naklánět, až nakonec i s Klárou spadnul. Padnul přímo na dveře, které zablokoval a Klára byla uvězněná pod ním. Byl to hrozný obraz.
Jak do sebe dva regály narazily, došlo k poškození toho druhého, který uvěznil Kláru. Ve druhém regálu byla naskládaná závaží pro činky a police se začala prohýbat… šlo o čas. Kolegové slyšeli ránu a snažili se ke Kláře dostat, ale dveře byly zablokované, zatímco závaží se už, už sesouvala. Přímo naproti dveřím byl sice nouzový východ, ale než oběhli celý obchod…
V momentě, kdy bral Jožin za kliku a objevil se ve dveřích, police se závažím povolila a závaží se začala řítit přímo na Kláru, zatímco já se probudil – brrrr, NAŠTĚSTÍ!
Tohle byl hrozivý sen a já musel dlouho přemýšlet, jestli se to opravdu nestalo. Naštěstí nestalo a pouze se mi to zdálo. Ale stejně mi trvalo pár minut, než jsem se vzpamatoval. Ta scéna byla hrozivá a vryla se mi do paměti. Tentokrát mě ani tolik neděsila ta hrozivá bytost, ale spíše to, co provedla.
Ráno jsem vstal a byl jsem tentokrát spokojen s tím, že už je ráno a můžu jít do práce, protože sny tentokrát stály za nic.
Už nikdy nebudu nadávat na to, že ve snu celou něco jen tak píšu na PC… i tenhle vrchol nudy je bezpečnější, než když se ta věc v mých snech vymkne kontrole.
Na sen jsem celkem rychle zapomněl, ale na ten hlas z něj jsem zapomenout nemohl… ,,Odkud já jej jen znám? Kde jsem jej slyšel?“, opakoval jsem si celou cestu do práce, která mi trvala 20 minut jízdy autem.
Když jsem dorazil do obchodu, v ten moment mi to došlo: ,,Bože… to byl přeci ten záhadný hlas v telefonu, který se mě ptal, jestli jsem ho viděl!!!“
Ale nebyl čas přemýšlet nad hlasy v hlavě. Ihned jsme se pustili do práce, protože lidí tentokrát přišlo hodně. Den odsýpal, když jsem začínal mít pocit deja vu. Viděl jsem Petra, jak stojí s nějakou paní u míčů a pomáhá jí nějaký vybrat pro jejího syna…
A vedle? Vedle byl Jožin u kol a popisoval rozdíly mezi jednotlivými druhy brzd! A já stál uprostřed prodejny a… ,,to neee!“, vykřiknul jsem, protože Klára právě proběhla kolem Petra do skladu.
Kůže se mi okamžitě zhusila. Na nic jsem nečekal. Teda vlastně jsem měl pocit, že jsem to ani neudělal já. Prostě jsem najednou vyběhl z obchodu, i když za mnou jedna kolegyně volala, co se děje.
Ale já běžel, co jsem mohl. Jakmile jsem vyběhl ven, okamžitě jsem oběhnul obchod a když jsem byl u nouzových dveří do skladu a otevřel je, tak jsem to uviděl!“