Co byste dělali, kdybyste našli kořeny, které nevedou nikam nahoru?
Anotace
Experiment je tahounem pokroku, ale někdy i počátkem úpadku.
Jana milovala experimentování. Nechtěla kabelky, dovolené ani šperky – stačil jí recept na nové hnojivo, vzácné semínko nebo kus dřeva z exotického stromu, který by mohla zasadit.
Netušila, že brzy dostane dárek, který přinese bouřlivou a nečekanou úrodu. Dárek, na který se nezapomíná. A který klidně může zakořenit hluboko… skutečně hluboko.
Tři obyčejná semínka spustí řetězec událostí, v němž se půda i její kolena rozechvějí. Odhalí neuvěřitelná fakta a dostane příležitost svoji chybu napravit. Bude mít odvahu postavit se hrozbě, kterou sama probudila? A bude mít sílu tak učinit?
Kořeny života jsou příběhem o dívce, která zasadila víc, než měla a směla.
Horor o úžasném objevu, jenž narušil nejen její vnímání reality, ale i samotný řád světa. Je potřeba obnovit rovnováhu dříve, než…
***
3. kapitola – EMŽI
Od setkání s Martinem uběhlo sotva pár hodin, a semínka už ležela bezpečně uložena ve staré plechové dóze. Peníze se na jejím stole povalovaly hala bala, ale semínka byla v bezpečí uložena před případnými zloději.
Martin jí sice pořád nešel z hlavy, ale občas si napsali pár zpráv. Bylo zvláštní, že online byl vtipný a zábavný, zatímco když se potkali osobně, byl zábavný jak jogurt v mikrovlnce.
Ale rozhodla se nechat Martina Martinem a místo toho se plně ponořila do příprav setby. A protože u ní nic nezačínalo bez přípravy půdy, rozhodla se jim najít ten nejlepší možný záhon a pořádně jej zušlechtit, aby neponechala absolutně nic náhodě. Jak kdyby měla pěstovat zlaté pruty…
Rozhodla se vyhrabat velký keramický květináč po předcích na předpěstování. U slunečnic to je samozřejmě nepotřebné, ale chtěla se jim věnovat naplno. A také chtěla zkusit nějaké další preparáty, proto vylezla na půdu, kde měla takový čarodějnický koutek po svých předcích.
Našla tu přímo božský květináč – ještě větší, než měla v úmyslu původně. A tak prohrabávala to haraburdí dál v domnění, že ji třeba zaujme ještě něco dalšího. Tahle půda voněla dávnými časy, spolu se starým nářadím zde byla cítit dálava, staletá trpělivost a zkušenost. Bylo to tu skoro jako na starém hradě.
Už jen to, že musela vylézt po schodech nahoru do podkroví. Bylo tam polotemno, prach, pavučiny a typické vrzání schodů, které vždycky zní trochu, jako by se dům protahoval a vyhlížel, kdo jej vyrušil.
Jana začala přehrabovat staré bedny, krabice a pytle s prázdnými květináči. A tehdy si všimla něčeho, čeho si dřív nikdy nevšimla – dřevěné truhličky, zasunuté hluboko za starým šicím strojem. Byl na ní jakýsi podivný nápis.
Byl napůl smazaný, takže nešel přečíst komplet. Ale první dvě písmena nahoře byly ,,EM“, a první dvě písmena dole ,,ŽI“… ostatní bylo nečitelné.
Vzala si tedy truhličku, které začala říkat Emži, a zvědavě se ji snažila otevřít, aby zjistila, co je zač.
Byla to drobná, ale překvapivě masivní krabička, ručně vyřezávaná. Na víku vyrytý motiv kořenů, což ji potěšilo, protože jak sama dobře věděla – silný kořenový systém je základem silné rostliny. A přesně toho chtěla dosáhnout.
Podivné bylo, že tak malá krabička má železné kování a je opatřena zámky jako trezor.
,,Bože, jen doufám, že Emži nebyl nějaký mazlíček.“, blesklo ji hlavou, když se snažila zámky vylomit.
Poslední, po čem toužila, totiž bylo, najít kostru nějakého zvířete – určitě by se sem vešly myši, potkani ale také malé kotě či štěně. Nevzpomínala si, že by někdy slyšela vyprávění o mazlíčkovi jménem Emži. A tak doufala, že to tak zůstane i po otevření tajemné schránky.
Chvíli s kováním zápasila, bylo překvapivě pevné na to, jak dlouho tam zřejmě bylo uloženo. Minimálně vzhledem krabička působila jako z předminulého století.
,,Co tam asi bude?“, honilo se jí hlavou, když jí zbýval poslední z devíti zámků. Ale ten tedy držel.
Přiložila majzlík k poslednímu zámku, vzala do ruky kladivo a udeřila.
S krabičkou se nestalo nic, ale palec, do kterého se trefila, začal vydávat nepříjemné signály a během pár vteřin také tloustnout a měnit barvy.
Jana vykřikla, zahodila kladivo a začala klít a dštít všemožné nadávky, které pro tuto krizovou situaci našla ve své relativně bohaté slovní zásobě.
,,Au! To je debilní nápad! Koho může napadnout okovat takovouhle krabičku? Co tam asi bude? Zlatý poklad celýho devatenáctýho století? Že si ji tak zabezpečili!“, křičela, zatímco protřepávala prst, který mezítím nabyl šíře menší okurky nakladačky.
,,Kráme jeden starej, já tě rozflákám na kousky!“, křičela, i když už palec přeci jen bolel trošku míň, a tak i Jana začala být smířlivější.
Palec si obvázala, a protože ještě chvíli nemohla v ruce nic držet, jen tak obcházela hromadu harampádí, v níž našla i Emži.
Byl tam nějaký smotaný svitek, který si chtěla rozmotat a přečíst, ale když se jej dotkla, rozpadl se na prach.
,,Skvělý.“, sykla. ,,Až otevřu tu skříňku, tak tam taky najdu prach z něčeho… a kvůli tomu jsem si musela natlouct palec… aspoň že to je na levačce.“
Po pár minutách už byla natolik zvědavá, co Emži skrývá, že už to nemohla vydržet. Opět přiložila majzlík, tentokrát mířila pečlivěji než profesionální hráč curlingu posledním kamenem finále olympijského turnaje, který rozhodne o vítězi.
A povedlo se – prásk! Poslední zámek upadl. Jana chytila víko a konečně nahlédla dovnitř…