Občas je temnota sklepa tou méně děsivější částí domu…

Anotace

Lilly byla obyčejná šprtka s jasným snem: stát se doktorkou. Jenže jeden okamžik obrátil její život naruby.

Její dům se změnil v dům hrůzy. Ráno najde uvařenou kávu, i když žije sama. V nočním stolku objeví cizí občanku. Nábytek mění místo, počítač se zapíná sám… Lilly jen tuší, že něco není v pořádku – ale netuší, jak moc.

Když ve sklepě narazí na tajnou místnost bez klíče, začíná sestup do temnoty. Do labyrintu stínů, digitálních stop a snů, které se zdají být až příliš skutečné.

Co je děsivější? To, co zjistí, nebo to, co ještě ani neví?

Psychologický horor, kde se realita a iluze prolínají jako hadí klubko… a kde černý humor není kořením, nýbrž přímo omáčkou.

***

Kapitola 8: Major Eva zasahuje

Hned ráno Lilly žhavila mobil, aby se domluvila s Evou.

„Zdááááár.“

„Ahoj Evčo, jak je?“

„Fajne, co ty?“

„Jde to… nechceš se za mnou dnes stavit na pokec?“

„Jasááán, kdy a kde?“

„V šest. U mě.“

„OK, může být. Pořádáš mejdlo?“

„Ani ne… jen chci dát řeč, víno, pokec… a sejmout nějaký otisky prstů,“ zamumlala.

Eva to samozřejmě slyšela.

„Jaký votisky?“

„Ále… to ti řeknu, až přijdeš. Hlavně si vezmi vercajk.“

„Jasný. Ale řekni mi hned — co se děje?“

„Mám pocit, že se mi tady dějou divný věci.“

„Duchové!“ vyjekla Eva.

„To ne… spíš něco fyzickýho.“

„Však duchové můžou působit i fyzicky!“

„Dobře, tak možná duchové, já nevím.“

„Tak já vezmu i okultní potřeby.“

„Klidně… ale hlavně něco na ty otisky.“

„Spolehni se. V šest jsem tam. Zdááár!“

Lilly hovor ukončila a poprvé za celý den se jí trochu ulevilo. Večer přijde kámoška a společně tomu přijdou na kloub.

Jenže… co do té doby s blogem? Nemohla přece používat svou klávesnici, když na ní mohl být něčí otisk. Naštěstí našla starou předpotopní klávesnici — moderní tak naposledy v éře hippies, s tlačítky, která by šla mačkat i pěstí.

Zapojila ji, otevřela notebook a už se těšila na další článek od svého platonického přítele Martina.