Ukrást se dá leccos – je možné ukrást i povinnost?
Anotace
Jožin je zloděj s mimořádným talentem. Za svou zlodějskou kariéru dokázal ukrást ledničku tak nenápadně, že mu ji sousedé okradeného ještě pomáhali nakládat do auta – a k tomu mu nabídli ruku své dcery.
S takovým životopisem by se klidně uživil v politice, ale Jožin dal přednost čestnějšímu a poctivějšímu řemeslu – proto na ulici kradl dál, a své drobné i větší zlodějinky neustále vylepšoval. A to až do dne, kdy spatřil obrovský luxusní dům…
,,Jít, či nejít?“, problesklo mu hlavou.
Odpověď bylaa jasná: tohle je jeho životní příležitost.
A tak tedy vstoupil – aniž tušil, že krádež století ne vždy spočívá v tom, co si člověk odnese…
***
1. kapitola – Záhadný dům
Zlodějina je trochu jako seznamování. I když se do toho dá jít i po hlavě, vždycky je lepší nejprve odhadnout, jakou máte šanci. A pokud máte dlouhé vedení nebo se stydíte víc než stydká kost, neuspějete ani v jednom.
To však Jožina netrápilo. Sebevědomí měl větší zásobu než ropy v Saudské Arábii. Takže když šel kolem toho domu v jedné zapadlé ulici svého městečka, nešlo odolat. Byl jako dvacetiletá kráska v těsných rudých šatech na mejdanu v domově důchodců – výrazné a neodolatelné.
Skoro by se vsadil, že když šel kolem, zaslechl kozí zamečení — něco jako pozvání od kozího vrátného.
A tak jej poslechnul a začal dům obcházet a budovat strategii prolomení jeho obranné linie.
Byl to zvláštní obrovský dům z vytříbenějších dob a míst. Nehodil se do téhle bezvýznamné ulice, plné barabizen všude kolem. Byl snad jen halucinací? Na halucinaci přeci jen vypadal dost reálně.
,,Do háje, jak se do tý vily dostanu?“, honilo se mu hlavou, když obcházel dům ze všech stran.
Zkoušel okna, ale zabezpečená. Dům byl hodně vysoký, takže někam vyšplhat bylo také nereálné. Proto kolem jen obcházel jako mlsný kocour. Něco jej táhlo dovnitř, ale současně nevěděl jak.
Měl takový zvláštní pocit, že jej něco láká dovnitř, přestože je cesta uzavřena. Nebylo prostě kudy.
,,No nic, tak asi mizím… nebudu to postávat, co když si mě…“, nestačil dokončit větu, když uviděl přede dveřmi záblesk čehosi, protože prostor před ním osvětlilo v dáli projíždějící auto mezi stromy.
,,Co to bylo?“, zarazil se a vyrazil ke dveřím, kde začal zuřivě pátrat po původci záblesku.
,,Váááááááu“, vydechnul úžasem, když na zemi spatřil neskutečný prsten. Zlatý, se čtyřmi hady, kteří klikatě obtáčeli rudý drahokam mezi sebou. Dva byli ze zlata a dva ze stříbra. A jejich oči byly stejně rudé, jako ten drahý kámen mezi nimi. Upoutal jeho pozornost natolik, že z něj nemohl spustit oči.
Udělal krok kupředu a chtěl se sehnout pro prsten. Jenže špatně šlápnul, padnul na všechny čtyři a hlavou vrazil do dveří. Ale místo alarmu se jen se skřípěním otevřely…
Ale nad tím neměl čas přemýšlet, protože ten krásný prsten se mu zaryl do kolena. Když zazněla všechna vyjmenovaná slova od ,,PŘ“ (tedy související s přirozením), začal se ze země sbírat. Prsten měl stále přilepený na koleně, a tak jej sundal. Zůstal mu na něm parádní otisk, který se zřejmě do rána ještě vybarví.
Ale prsten si okamžitě hrdě nasadil na ruku. To byla nádhera!
I kdyby v tom baráku nenašel už nic, byl spokojen. Asi měl i velkou hodnotu, ale nechtěl jej prodat. Byl magický. Připadal si jako krysa, která si právě sáhla na krysařovu píšťalku.
Chvíli se kochal prstenem, takže pořádně nevěnoval pozornost otevřeným dveřím ani okolí domu. To bylo samo o sobě divné, protože jako zkušený zloděj samozřejmě takové příležitosti registroval okamžitě.
Když se prsten konečně uvelebil na jeho pravém prsteníku, znovu začal věnovat pozornost svému okolí.
,,Kruci… taková školácká chyba.“, pomyslel si, když si uvědomil, že na pár desítek vteřin ztratil koncentraci a přestal vnímat okolí jen kvůli jednomu šperku. Tohle se mu nestalo ještě nikdy… a už se to také nesmí opakovat.
Stál před pootevřenými dveřmi a přemýšlel, jestli má vstoupit.
,,Sakra, to je divný… takový velký barák… nikde žádný kamery… dveře nebyly zamčený… prsten před nimi… to se mi nelíbí.“, zapochyboval.
Pravdou je, že to působilo dost zvláštně. Ve své dlouhé a bohaté kariéře ještě nikdy neměl takhle snadný vstup. Skoro to působilo jako past. A proto pořád váhal. Nechtěl přijít o svoji profesionální nepolapitelnost. Trofej už navíc měl. Takže bylo oprávněné ptát se, jestli to za to opravdu stojí.
„No co. Buď jackpot,“ zamumlal si, „nebo průser – co se v takovým domě může stát? Padne mi na hlavu váza ze zlata? Nebo uklouznu na cenných papírech? Říznu se o pětitisícovku? Nebo si snad namůžu záda taháním balíku peněz? Přinejhorším si zavolám taxíka, když to bude fakticky hodně peněz.“, pousmál se.
A hned poté vykročil do temnoty domu…