Co když člověk navzdory svému přesvědčení není nejvyšším pánem Země, nýbrž pouhým místodržícím?
***
Anotace
Člověk je tvor podivný. Rád koná nemoudře, i když se sám pyšně nazývá moudrým. Ničí svoji planetu prostě proto, že z toho „něco kápne“. Co když se ale Země začne bránit – a hurikány či tornáda budou jen dětskou pěstičkou proti boxerské ráně, která se skrývá v podzemí?
Vědecké hypotézy se začnou střetávat s dávnými mýty, a humor s mrazením v zádech. Realita se drolí a samotný pojem reálného dostává dosti nereálné obrysy.
Pod zemí se začíná něco dít… věci se hýbou… politici a podnikatelé vše ignorují, jak to umí nejlépe… a planeta se hlásí o slovo po svém, a především po zlém, když to nešlo po dobrém.
Partička vědců se snaží zachránit, co se dá. V jejich čele je přímo král podivínů, který je schopný vzít si na záchrannou výpravu do pouště jako obuv sandály starší než samotné pyramidy… Proč? Protože mu nosí štěstí…
Má vůbec šanci na záchranu svět, který se hroutí, a do jehož čela se postavil zmíněný sandálník, vedle nějž by i vousatá žena se sloníma ušima vypadala úplně obyčejně?
***
Kapitola 2 – Překvapení
Hluk probouzející se Nové Atlantidy doléhal do tiché laboratoře jen jako vzdálené mořské vlnění. Eva stála u zamlženého okna a sledovala ospalé siluety spěchajících chodců, mizejících v ranním oparu. Její mysl ale vířila silněji než smogová mračna nad městem. Co se to děje pod jejich nohama? Nestačí, že svět na povrchu už dávno přestal fungovat?
Globální oteplování dříve představovalo spíše vzdálený problém „zítřka“ a drobnou vrásku na tváři relativně poklidného dneška. Ovšem brzy se změnilo ve spálený otisk člověka na povrchu planety. Ekosystémy kolabovaly jako domino, počasí se zbláznilo, civilizace ztrácela rovnováhu – a teď se zdálo, že se přidává ještě něco dalšího. Podzemní hrozba. Znepokojivá, neuchopitelná. Tak pohlcující, že zatlačila Davida a hořkost jejich rozchodu do pozadí. Grafy, mapy, čidla a teplotní odchylky – to byl její svět.
Ještě před pár lety by něco podobného pokládala za dystopii z televizních dramat. Jenže bod zlomu přišel dřív, než kdokoli čekal. Zdroje selhávaly, extrémy sílily, řetězové reakce se vršily jako lavina. A přestože všichni tvrdili, že stále máme čas, realita je mezitím smetla. Teď byl každý den kompromisem mezi přežíváním a snahou neztratit rozum.
Davidovy zprávy do téhle mozaiky nezapadaly. Vyčnívaly. Zneklidňovaly. Něco se dělo v hlubinách Země. Něco, co porušovalo všechna známá pravidla. Nešlo o běžné geologické jevy. Šlo o vzorce, které nikdo nedokázal vysvětlit. A to ji děsilo víc než sucho nebo bouře.
Napadlo ji, že by měla zavolat rodičům. Měli Davida rádi i přes všechny jeho výstřednosti. Nikdy nezapadal do žádné škatulky – nosil, co se mu zachtělo, mluvil, jak chtěl, dělal, co cítil. Móda pro něj byla spíš výzva než pravidlo. A tomu odpovídal i jeho osobitý styl oblékání, který Evu občas doháněl k šílenství. Kdyby existovala módní policie, Davida by rozhodně nezatkli, protože by jej rovnou na místě zastřelili bazukou za vrcholný projev nevkusu. Ale právě tahle nekompatibilita s okolím z něj dělala člověka, kterého si kdysi zamilovala. Na druhou stranu to byla i stránka, která ji také rozčilovala.
Nakonec nezavolala. Nechtěla vysvětlovat, kam jede. Nechtěla poslouchat otázky, jestli náhodou s Davidem… Nechtěla vkládat energii do minulosti. Soustředila se na přítomnost.
Vyšla z laboratoře do rozpáleného pekla a bylo to, jako by dostala pořádnou ránu do nosu. Vzduch jako z fénu. Ulice jako žhnoucí plechy. A lidé, kteří to všechno přijali jako normální. Když vás realita vaří pomalu, ani si nevšimnete, že už dávno bubláte.
Jakmile zvládla prvotní teplotní šok, dostala okamžitě druhý, když jej spatřila.
Stál opřený o svou stařičkou káru, která vypadala, jako by právě dorazila z Mad Maxe, který pamatoval lepší časy – a též jinou dobu. Triko s potiskem dávno zapomenuté kapely, kraťasy, které by neoblékl ani nahý bezdomovec v silném mrazu, a vlasy mu poletovaly kolem hlavy jako chapadla medúzy. Asi proto nosí stále sluneční brýle, napadlo Evu, protože by lidé při pohledu do jeho očí zkameněli stejně, jako v případě zmíněné antické nestvůry. Pořád stejný. A přesto jiný. Pod očima měl stíny a držení těla prozrazovalo napětí, které k němu nikdy nepatřilo.
„Co tady děláš?“ vydechla Eva.
„Rád tě vidím,“ odpověděl. Stisk jeho dlaně byl pevný a známý. Na zlomek vteřiny ji bodla vzpomínka na časy, kdy bývali nerozluční.
„Našli jsme něco,“ spustil tiše. „Zvláštní věci. Hluboko. Jsou obalené hmotou. Něco mezi plazmou a tekutinou. Pulzují. A pohlcují teplo. Hodně tepla. Jako by se jím… živily.“
„Takže jsme zpátky u podzemních příšer?“ ušklíbla se Eva, ale tón hlasu měla napjatý.
„Tohle není vtip. Ty věci… něco je v nich. Rostou. A vrstvy hornin kolem nich vypadají, jako by tam nebyly náhodně, ale spíše je tam někdo zavřel schválně… Ať je to cokoliv, zdá se, že okolní vrstvy to tam měly udržet…“
Eva ztuhla. „Udržet… jako ve vězení?“
„Přesně tak. A zdá se, že to vězení začíná praskat.“
Chvíli mlčela. Pak jen tiše řekla: „A ty jsi přijel pro mě.“
„Potřebuju někoho, kdo chápe širší obraz. Nejen fyziku a geologii. Ale co se stane, když se naruší celý systém. Prostě se tam děje něco divnýho a je to dost neodkladný, proto jsem přijel okamžitě..“
Eva se dívala na Davida, jako by ho znovu poznávala. Tentokrát bez romantické mlhy, ale s respektem k jeho posedlosti. Věděla, že pokud říká, že něco není v pořádku, pak to není v pořádku.
„Dobře,“ přikývla. „Ale jestli to zase bude nějaká tvoje šílená konspirační teorie o UFO… tak tě propíchnu prvním krpápníkem, který tam najdu, a nechám tě tam ležet 300 let, než tě najde vědecká expedice, která podle tvého oblečení bude usuzovat na pravěký původ.“
„Žádná teorie, je to realita, uvidíš sama. A krápníky tam stejně žádný nejsou.“
„Tak tě vezmu kamenem po hlavě, to je jedno,“ usmála se lehce.
,,Jen počkej, až uvidíš ty kokony.“
,,Kokony? Jaké? A co v nich je?“
,,To netuším… proto tam chci vzít tebe. Zdá se, že pohlcují teplo… A to v neuvěřitelném množství. Jako by to… vysávaly energii z okolí…“
,,Co?“
,,Nevím, na to bude čas později, měli bychom vyrazit.“
,,Dobře, tak tedy jedeme, řekneš mi to po cestě.“, přikývla.
Nasedli do auta a vyrazili. Svět se možná bortil, ale Eva byla pohlcena odhodláním zjistit, co znamenají ta neobvyklá data a co se děje pod jejich nohama.