Občas i tak banální a elementární pojmy, jako dole nebo nahoře, nemusí mít úplně jednotný výklad…
Anotace
Často si ani neuvědomujeme, kolik věcí kolem sebe bereme jako samozřejmost — slunce putující po své dráze, stromy rostoucí vzhůru, vodu, která nemrzne nad nulou.
Ale co když se realita začne trhat mezi světy?
Co když i obyčejná mlha může skrývat víc, než se zdá?
Albert a Linda se ocitnou právě na takovém pomezí – odváží se vstoupit do světa, v němž přestává platit všechno, co se dosud naučili?
***
1. kapitola – Bouře
Linda se vrátila z práce dřív než obvykle a Albert už na ni čekal. Byl pátek a oba se těšili na víkend i večerní film.
,,Tak co dáme večer za film?“, zeptal se Albert galantně.
,,Nevím,“ odpověděla Linda nerozhodně, jak měla ve zvyku. Ale pozor, tahle odpověď neznamenala ,,výběr je na tobě“, znamenala chyták ,,vyber ty, ale jak mě to nebude bavit, tak to slízneš“.
,,Tak si řekni, na co se chceš dívat?“, nedal se odbýt pro vlastní dobro.
,,Nevím, něco vyber.“, pokračoval dialog slepého s hluchým, zatímco Albert protočil oči a Linda se ušklíbla.
Po pár minutách navrhl Albert nějaký horor.
,,Horor? Co když se budu bát?“
,,To je přeci účel… když se budeš bát, tak se přitulíš, aby ses nebála,“ mrknul na ni šibalsky.
A tak se také stalo. Film si oba užili a už se těšili do hajan. Jakmile tedy skončil, rychle se vydali na kutě. Albert už ležel v posteli, když Linda vešla do ložnice a přišla k oknu.
,,Co tam zase dělá…“
,,Kdo?“, ptal se rozespale Albert.
,,No kdo… soused, ne?“
,,Nevím, asi zakopává mrtvolu… tak pojď do postele.“
,,Haha, ty seš vtipnej jak makovej croissant s energetickým nápojem.“, řekla a sledovala dál.
,,Hele, špionko, jak tam je? Nechceš zavřít okna, aby nám nenapršelo do domu?“
,,Prej nenapršelo… ty seš dobrej. Tam je úplně jasno – měsíc svítí, že tam je světla jak ve dne.“, řekla, otočila se a vydala do postele. Ale když udělala dva kroky, ozvala se ohlušující rána a záblesk, až nadskočila. I Albert v posteli sebou trhnul, jako by mu zubař zub vytrhnul.
Oba na sebe jen mlčky hleděli, vzduchem se nesl podivný zápach, jaký ani jeden z nich nikdy necítil. Nebylo pochyb, že to šlo zvenčí. V ten moment vše na několik vteřin zamrzlo, jako by se zastavil čas.
,,Co děláš?!“, zavrčel Albert.
,,Já? To ten debil od sousedů asi, nebo…“, ale než stačila dopovědět, strhla se venku smršť.
,,Rychle, okna.“, vyletěl Albert z postele a běžel pozavírat. ,,Prej jasno…“, brblal si cestou. ,,Linda pindá…“, byla jeho oblíbená narážka, když měl pocit, že není upřímná nebo nemluví pravdu.
,,Hele, tak nejsem blbá, ne. Bylo tam úplně jasno, když jsem se dívala.“, říkala, když se vrátil do postele, zatímco venku burácel vichr, blesky křižovaly oblohu a hrom duněl tak, že se otřásala i postel, v níž leželi.
,,Tak sis asi nevšimla mraků, no.“
,,No jasně… myslíš, že nepoznám jasnou oblohu s měsícem v úplňku od bouřkových mraků?“
,,To je jedno, už máme pozavíráno, to je hlavní. Ale chudák soused, víš, jak musel mazat rychle do domu?“, uchechtnul se, zatímco Linda se k němu se smíchem přidala.
,,Patří mu to, Divňoušovi. Kdo ví, co tam dělal.“, uzavřela. Poté se přitulila k Albertovi a společně se pokusili odebrat do říše snů. I když se jim špatně usínalo, protože boží dopuštění venku jim neustále klepalo na okno.
,,Ty blesky jsou divný.“, nedalo to Albertovi.
,,Jak divný? Prostě blesky, no.“
,,Se podívej, takový fialový… nevidíš?“
,,Nevím, jsem blesky nikdy nezkoumala, přeci víš, že bouřky nesnáším.“
,,Dobře, ale… i ten hrom zní divně… hrom duní, ale tohle, tohle jakoby… já nevím, jak to popsat. Jako by to šlo ze země, ne z nebe.“
,,No jasně. Blesky ze země. Ty máš dost.“
,,Ale opravdu – podívej se na ty obrazy na stropě.“
,,Co je s nimi?“, nechápala Linda.
,,Copak jsi při nějaký bouřce viděla blesky na stropě?.“
,,Já nevím, už jsem ti říkala…“
,,…jo já vím,“ přerušil ji Albert a pokračoval ,,Jenže blesky jdou přeci z nebe, takže jejich odrazy můžeš sledovat na podlaze… ale ne na stropě.“
,,No jo, tak to jsou asi nějaký odrazy odněkud.“, zamumlala už v polospánku. Také jemu se chtělo spát, a tak přestal s filozofováním a nechal se ukolébat těmi zvláštními zvuky a oba usnuli v náručí, jako obvykle.